pondělí 10. dubna 2017

Zkurvenej příběh (Bernard Minier) - mana milovníků "Severu"


Je tomu již nějaký ten čas, kdy jsem naprosto propadla čtení severské krimi. Hltám jednu bichli za druhou, jakmile se mi naskytne volná chvilka ke čtení. Čirou náhodou mě zaujal kousek s názvem Zkurvenej příběh. Po přečtení několika recenzí jsem usoudila, že to pro mě bude spíše oddechovka a pohodové počtení. Zkrátka odbočení od mé oblíbené klasiky. No, šeredně jsem se mýlila... Prožila jsem Zkurvenej příběh zkurveně silně.




Jedná se o čtvrtý autorův počin, za který získal cenu Cognac za nejlepší francouzský román roku 2016. Bernard Minier, ačkoliv původem Francouz, se směle zařadil mezi severské velikány typu Nesba, Mankella či Keplera. Mezi špičku ho vyšvihl detektivní román Mráz, na který poté navázal dalšími díly Kruh a Tma.


Bernard Minier


Zkurvenej příběh výrazně vybočuje z řady detektivek a klasických kriminálních příběhů. Dle mého názoru se jedná o směs thrilleru a hororu. A jestli si myslíš (tak jako já na začátku), že pouze proto, že hlavní postavy účinkují ve věku 16 až 17 let, se jedná o knížku pro děti, čeká Tě pořádnej faciáš!

Na začátku autor pomalu seznamuje čtenáře se životem Henryho Walkera, dospívajícího sirotka, vychovávaného dvěma lesbičkami, a s těžkou situací, která zasáhla jeho život. Henryho dívka byla zavražděna. Na ostrově s 16 tisíci obyvateli, kde každý každého zná. Henry a jeho přátelé Charlie, Johny a Kayla se vydávají po stopách vraha. Naomina smrt musí být objasněna.

S Henrym jsem od první chvíle sympatizovala, líbil se mi jeho charakter. Působí jako čestný člověk s dobrými cíli. Proč je tedy hlavním podezřelým? Měl by se cítit v právu či ne? Má inteligenci kosatky černé, která pluje v hejnu svých druhů, mezi nimiž souznění a důvěra. Náhle se však promění v kosatku dravou, odtrhne se od světa a stává se sólovým hráčem jdoucím až přes mrtvoly (Naomi?).

Po stylistické stránce se kupodivu jedná o velice lyrický a zvukomalebný text – připadá mi, že autor začínal možná jako básník. Nevinně jemné popisy a metafory se mění v syrovost a krutost (o vulgarismy není nouze). Děj má nenásilně plynulý a rychlý spád, doslova se přes čtenáře přehoupne jako jedna velká mořská vlna.

Prožila jsem jeho přečtením "Příběh". V jednu chvíli jsem se téměř ubrečela z čistoty vztahu Henryho a Naomi – vyvstalo mi v mysli deja vu z vlastního života. Přála bych si, aby ta nádhera nikdy neskončila. Čím víc jsem se nořila do příběhu, tím jsem získávala další a další dojmy. Občas mi připadalo, že autor to trošku přehnal s vykonstruovaností děje – ztrácela jsem orientaci a ponětí o tom, kde jaká postava (jméno) hraje jakou roli. Teď si tak říkám... Možná to bylo jeho účelem? Chtěl mě Minier zmást?

Nevybavuji si, kdo z moderních autorů dovede takto nádherně vykreslit prostředí. Viděla jsem sebe sama v těle Henryho jak ve starém autě prouzdám po ostrově. Moře otevíralo a zavíralo svá napěněná, hladová ústa. Zuřivý ryk bouře mě ohlušoval. Na jazyku jsem cítila slanost mořského vzduchu. Travnatá skaliska dýchala smrtí. Mohutné stromoví šeptalo o temné noci, kdy přislo o život nevinné děvče.

Byl Henry obětí či zločincem? Ani na okamžik jsem neztrácela víru v jeho dobré srdce. Bylo to tak procítěné, jeho slova a myšlenky... Miloval ji tak, jako já miluji svou lásku.




íběh ve mě vyvolal vzpomínku na nedávný zážítek z knihovny. Šla jsem vrátit knížky – kráčela jsem k pultu, knihovnice se rýpala v nose, a já se náhle zarazila u "dětského koutku". Na skřínce visel obrázek nesoucí honosný název Srna smrti. Podivné klikyháky (působily jako písmo, ne nesmysly) a věk autora: 9 let. Čelisti srny byly ozubené ostrými tesáky. Na místě očí zely dvě černé, prázdné díry. Byla hodně divná. Zamrazilo mě. Cítila jsem z toho něco patologického. Získala jsem pocit, že je dílem dítěte, které mi svým smýšlením připomíná postavu z ostrova.

Kresba působila bezprostředním a sponntáním dojmem. Myslím si, že děti jsou natolik senzitivní vůči skrytým jevům našeho světa, že je mnohdy mohou zcela pohltit – výsledkem je pak člověk s úchylným, zkaženým a podivným chováním. Když duše dospívá a je formována světem, jeho zákazy, příkazy a zákony, ztrácí svou schopnost spoléhání se na vnitřní intuici. Rozpadne se vnitřní kompas. Jako dospělí jsme ztraceni v hmotném světě a děsí nás představa, že by mohlo existovat něco v podobě antihmoty. Jenže co je sakra zlo?




Od té doby co studuji technický obor, dávám přednost krimi románům s drsným nádechem – odklonila jsem se od něžné poezie plné vroucích citů. O to víc mě začíná zajímat to, co sahá až za hranice současného lidského vědomí a vnímání. Nikdy jsem nechtěla jen pasivně přijímat uměle zavedené "pravdy". Chci vědět co je dál, za tou hranicí vědomí. Za hranicí života. Lidé jako Henry ji přesáhli, ale zašli až příliš daleko.

Příběh je kurva dobře napsaný. Jednou bych si přála vytvořit něco takového. Příběh Tě:
smete jako vlna
spálí ohnivým deštěm lásky
dovede ke studně poznání
zbičuje tryskajícími provazci vody

Až voda vyschne. Na konci vás čeká jen bahnitá kaluž sraček.

Vulgární titul může na lidi působit prvoplánově, ale je vlastně docela výstižný. V takovýchto situacích jako jsou v Příběhu určitě nikdo nemluví slušně – autor tím jen upřímně poukázal na jednoduchost každého z nás. Na začátku jsme všichni stejní. Ten primitivní počátek zůstává na dně, zakryt intelektem, vzděláním, morálkou a výchovou. Když to nejmíň čekáš, vystřelí jako hlava krokodýla z bažiny a stane se z tebe zvíře. Je jen na tobě, jakým směrem se vydáš. Jaký bude tvůj Příběh.

Tento text nepředstavuje klasickou recenzi v pravém slova smyslu. Zkurvenej příběh pouze částečně komentuji. Dovedl mě ke zvláštním myšlenkám a úvahám. A myslím si, že určitě nejsem jediná. Vytváří v člověku asociace.

Příběh stojí za přečtení, ať čtení miluješ či ne. Já ho zhltla za odpoledne (650 stran). Kdo se silných knih bojí, nesmí na ostrov.


Love
D. Doe

Žádné komentáře:

Okomentovat